U cesty
Seděl jsem. Nebo spíše ležel. V blátě u cesty, deštěm smáčen, mrazem omráčený. Do hodiny projelo tak pět aut. Počítal jsem to. Byl jsem tu již desátým měsícem. Viděl jsem, jak se okolí probouzí k životu, jak dokáže slunce spalovat, barevnost spadaných listů a bělost sněhové pokrývky. Viděl jsem tmu i světlo. Seděl jsem. Nebo spíše ležel. A stejně jako slza z mračen, pomalu se ztrácel. Byl jsem špinavý, nehezký, nemocen. Kdo by mě tak chtěl? To jsem si říkal nejčastěji. Další auto. Očividně rodinné, mělo veselou žlutou barvu. Jelo. A nebo snad... zastavovalo? Zastavilo. Dveře se otevřely. Pár drobných fialových lakýrek vyběhl ven a popadl mě. V mžiku oka, byl jsem na sedadle. V okamžiku, v teplém domově. Pach asfaltu a mokré země pomalu mizel, stejně jako bolest a stesk. Naplňovala mě radost, mé tělo přijalo květinovou čistou vůni. Na krátkou chvíli, hřál jsem se blízkostí plamenů. Seděl jsem. Nebo spíše ležel. V posteli, zachumlaný do deky, vedle malé holčičky. Byl jsem jen malý pl