Kluk za sklem

Seděla jsem. Tak jako každý den tou dobou. Seděla jsem v přeplněném autobuse, který na křižovatce vždy zastavil alespoň na pět minut z důvodu přetížené dopravní infrastruktury. Venku panovalo natolik sychravé počasí, že se všechna okna zamlžila. To čekání. Bylo snad nekonečné. Opsala jsem rukávem přitisknutým na skle kruh, nebo spíše ovál, abych se mohla podívat alespoň ven. Jen mírný déšť, několik rozsvícených lamp a obchody natěsnané vedle sebe. Nic zajímavého, co by mě mohlo zabavit na tu chvíli, než se uvolní cesty, pomyslela jsem si. Jenže až potom jsme začala být více všímavá. Přes chodník, hned vedle stojícího autobusu, byla malá kavárna. Malá natolik, že se dovnitř natěsnalo nanejvýše pět stolů. Jedna velká okenní tabule odtajňovala dění uvnitř. Dala možnost, abych si mohla všimnout osoby sedící u nejbližšího stolku. Byl to kluk začtený do knihy. Bylo zajímavé, s jakým klidem tam tak seděl. Vnitřně jsem se snažila odtrhnout zrak, ale nešlo to. Chtěla jsem vystoupit z autobusu a zeptat se, jestli je ta kniha dobrá, zda tu podávají chutný čaj a má-li vedle sebe volné místo. Jak se jmenuje, co rád dělává, jeho oblíbená barva, má snad druhý den čas? Všechno se mi to nezadržitelně přehrávalo v hlavě. A potom se to stalo. Zvedl zrak. Nejprve o pár stop níž, poté na mě. Seděl pohodlně v křesle, s knihou v ruce a díval se na mě. Ten pohled mě poutal, já se ale nebránila. Pokynul hlavou a usmál se, jako by se ptal na můj dnešek. Pokynula jsem hlavou a usmála se, jako kdybych se ptala na jeho dnešek. Stále se smál. Tak moc klidně a krásně se smál. A já si nepřála nic víc, než sedět vedle něho a poslouchat o čem je ta kniha, kterou kvůli mě odložil. Co jsem ale mohla udělat? Nic. Autobus se rozjel. A kluk za sklem... zmizel.